Pole,

přesně tak si představuju, že by měl vývoj jít.

Že si člověk v určitém momentě uvědomí, že rodiče dělali to nejlepší, co uměli, i když to možná nebylo nejlepší objektivně.

A pokud to byl ten případ, tak jim to nemá za zlé právě pro to, že si uvědomí, že to bylo to nejlepší, co v dané chvíli uměli, a že s největší pravděpodobností měli dobré úmysly.

A jsem přesvědčená, že pokud to dokáže, umožní mu to dívat se shovívavěji i na vlastní chyby, kterých se bezpochyby také bude dopouštět.

Někdy jsem překvapená, jak něco vnímáme my a jak diametrálně odlišně totéž vnímají naše děti, tam prostě není šance nikdy nenarazit, ale je zbytečný si to vzájemně vyčítat.

A myslím, že velký plus je schopnost některé věci přehodnotit a nemyslet si, že mám jako rodič patent na rozum.