Z mého pozorování je to často jeden rodič, který má negativní vliv na děti a ten druhy hasi a zachraňuje co se dá i na vlastní úkor.

Matka, která odejde od násilníka. Jako samozivitelka má ona i děti nižší životní standard. Nevoli ideál, ale menší zlo.

Rodič, který odmítá najít svému dítěti odbornou pomoc, protože nechce stigma diagnózi. Než si druhy rodič vybojuje odbornou pomoc, čas běží a v rodině vzniká dusno, které má vliv navsechny.

Rodina, kterou znám, je hodně sportovně založena. Jenže se jim tam vylouplo dítě, které je mimořádně hudebně talentované, což absolutně nejde dohromady s jejich životním stylem. Jsou zvykli byt neustále někde venku, na kole, v bazénu, na tenisovém kurte. Jenže toto dítě chce a potřebuje být doma a věnovat se hudbě. Snaží se o kompromisy, ale nakonec není nikdo spokojený. Ten hudební talent je pro ne komplikace, ne radost a to dítě to cítí.

A třeba z moji rodiny, mamka nemohla jít studovat VŠ, protože v te době SS holkam stačila, podle dedy, a babička nebyla schopna si to prosadit. Než to děda pochopil a uznal, už bylo pozdě.

Takových příkladu bych mohla napsat desítky.