Já jsem přesvědčená, že mnohá "příkoří", která děti posléze rodičům mají za zlé, pramení právě z rodičovské lásky a obavy o to dítě. Když tedy nepustím dítě na nebezpečnou atrakci, nebo večer na diskotéku do pochybného podniku nebo na cestu kolem světa v jeho 16 letech, může mi to mít dítě za zlé a brát to jako křivdu. Nedávno tu byla diskuze o přespávání partnerů dětí, většina těch, co to odmítají to dělá z přesvědčení, že tím dětem prospívá, ale předpokládám, že děti to také vnímají jako křivdu a nepochopení rodičem.

Já třeba ze svého dětství jsem vnímala jako křivdu, že mě rodiče přes moje přání nenechali chodit na školu, která byla jazykově zaměřená a měla pověst nejnáročnější školy ve městě. Ač jsem je přemlouvala, nedovolili. Časem mi to vysvětlili, že tátův kolega tam tehdy dal svoji dceru a jedničkářka začala nosit trojky a čtyřky, že prý měli obavu, že bych se zhoršila ve škole a nechtěli měl stresovat. No já jako příkoří vnímala to, že mě to nenechali ani vyzkoušet. Oni udělali ze svého pohledu něco, čím mě chtěli ochránit, z mého pohledu to zase vypadá jinak. A takových věcí, kdy si lidé nerozumí, je spousta.

Moje dcera zase nepochopí, že ji nepustím samotnou běhat do lesa. Taky to bere jako křivdu, já se ale o třináctiletou holku prostě bojím a nedovolím jí to.