Kat,
projektové vyučování má svoje háčky.... Na jednu stranu se mi líbí princip, kde páťáci berou druhou světovou válku - a v jazykové hodině si čtou dobové texty z novin, ve výtvarce budují modely bunkrů atd. - ovšem pak jim jaksi unikají souvislosti. Druhá světová válka nevznikla za jeden den, ty důvody byly hlubší a táhnou se poměrně daleko do historie... a podobně válka neskončila 9. května - ty následky si celý svět nesl po desetiletí a svým způsobem si je neseme dodnes.
Takže já mám k projektovému vyučování výhradu tu, že si "vyzobává" témata a potlačuje to "nezajímavé", které ale pak chybí k uchopení problematiky.

Takže by to chtělo nějak vzít si z těch projektů to užitečné (např. sladit, kdy se co učí - my jsme v elektru najednou začali počítat s imaginárním číslem - a v matice se bralo až za rok, takže jsme z toho byli totálně zmatení - zvlášť když nám to číslo bylo najednou podané fenomenologicky - prostě to tak je a nazdar). Ale pokud je výuka složená jen z nepropojených projektů, tak je z toho guláš.

A dala bych větší volnost v organizaci výuky, a třeba předměty ve větších blocích - aby šlo udělat to, že "dneska se učíme o orientaci mapy, tak jdeme do parku" či "probíráme románské stavby, zaběhneme si k rotundě sv. Martina", bez domlouvání a povolování výletů.

Frontální výuku bych taky nezatracovala, záleží na těch studentech. Měla jsem dvě paralelky, páté třídy, na dějepisy a zeměpisy - a jedna třída byla ta, s kterou jsme všechno řešili společně, a děti dělaly obíhající planety a chodili jsme ven, a opouštěly jsme nebo rozšiřovali témata, protože se furt na něco ptaly - a paralelka vysloveně "chtěla" sedět v lavicích a poslechnout si, co jim budu vykládat. A v podstatě jim bylo nepříjemné, když jsem je tahala z lavic, nebo i se jen na něco ptala. A někdy si myslím, že jsou ty děti tak unavené, nebo tak relaxované, že CHTĚJÍ sedět a "nechat se bavit"... A Některý věci je potřeba fakt napřed vysvětlit, než s nimi člověk vrhne do "projektu"... Prostě všeho s mírou....