Aha, já myslela, že je to normální... členy rodiny (i širší) poznám po čichu (když si očuchám věci). Nevím, jestli bych rozpoznala celou školu, to asi ne. Ale tuhle jsem řešila takový problém, že se mi doma objevila cizí mikina - vypadala stejně jako moje, takže jsem chodila po baráku a furt nevěděla, co to proboha "smrdí", až jsem našla tuhle mikinu a zjistila, že fakt není moje. A nemohla jsem přijít na to, čí je - známá, co se tu stavovala a kterou jsem si tipovala (ta vůně byla "česká aviváž"), mi napsala, že její to není. Pak jsem zjistila, že je to jedné známé Němky, kterou jsme před nějakou dobou vezli autem - a asi tam zapoměla mikinu a manžel si myslel, že je moje, tak když vyklízel auto, tak jí dal mezi moje věci...

Nemám nijak výjmečný čich (několik let jsem byla bez čichu, po těžkých zánětech dutin), ale vzpomínky mám vázané na vůně hodně.

I jsem to měla hodně nepříjemné zostřené, když byly děti malé... dokud byly miminka, tak mi všechny ostatní děti odporně smrděly. Ale fakt to bylo nepříjemné - i miminka kamarádek, které mám ráda, jsem měla problém třeba vzít do náruče. Rozum a společenská pravidla (a občas i nutnost, když jsme si hlídaly navzájem děti) velely starat se o cizí dítě, ale mě to bylo bytostně nepříjemné.