jaj, já tady už fakt hodně dlouho nebyla, ale teď ve svý situaci mám pocit, že to potřebuju rozebrat na molekuly, blít to někomu do hlavy. takže sorry jako už dopředu. s partnerem jsme spolu 11 let, po 2 a kousku roku chození se nám narodil 1. syn a za 2 a půl nato dvojčata, možná si tady na mě ještě někdo vzpomene. hlavně po narození dvojčat jsem měla depresi jako kráva a bylo to náročný se mnou vyjít. překonali jsme to. před dvěma lety mě požádal o ruku na svatbě kamarádky, kde si došel pro mikrofon a přede všemi.... pak krásná církevní svatba, je to teď 13 měsíců. před oslavou výročí jsme měli velkou a z mé strany vyhrocenou debatu, že si myslím, že mě nemiluje, že se bojím, aby mu jednou nedošlo, že mu chybí obrovské vzpanutí, které se mnou prostě nikdy neměl. upozorňuji, že mě je 33 a jemu 33, když jsme si začali, bylo mu 19. vždy všechno skvěle zvládal, překážky, staral se, takový pan správňák, jak jsem mu občas říkala, protože nikdy nevybuchnul, nikdy nehysterčil, nikdy nekřičel, ať to bylo někdy hodně vyhrocený. on mě ujistil, že mě miluje nejvíc, jak je schopen a že to máme prostě nadosmrti, že to cítí celým svým srdcem. poprvé za těch 11 let jsem mu bezvýhradně uvěřila, prostě dokonalý klid na duši, připadala jsem si jako poupě, co se choulilo a teď najednou může vykvést. dostala jsem od něj diamantové naušnice, nádherný společný víkend bez dětí. pak po 3 týdnech přišel, že se s ním něco děje. nechtěl to přesně specifikovat, takže jsem myslela, že je hodně přepracovaný, politovala ho, snažila se mu ulevit, dávala hodně prostoru. minulý pátek jsem se ho zeptala, jak se cítí po psychické stránce a on mi řekl, že 3 týdny přemýšlel a chce se rozvést, chladně, věcně, jistě. bez pochybností, bez možnosti, abych sokoliv udělala, změnila. že mu vadí, že jsem tlustá, že chce štěstí a rozhodl se, že půjde za lepším, že si mě už neváží. ženskou nemá, zatím, ale moc se těší, až nějakou bude mít a bude úúúplně jiná než já. štíhlá krásná blondýna, manažerka, klidná a milá a vždy vstřícná. já jsem malá kulatá (takovou už si mě našel) bruneta, žádná miska nejsem, mám jen maturitu a pomohla mmu vystudovat a rozjet firmu, vychovávám jeho 3 syny a pracuji, i když na zkrácený úvazek na zákaznické lince se specializací. ano, fakt jsem tlustá, jenže mi nidky neřekl, že mu to vadí, ale pečuji o sebe, snažím se hezky oblékat, vlasy, make-up, chodíme do kina a divadla, na večeře i společné víkendy, zároveň jsme si dokázli dát odfrk a odjet s dětmi, aby si druhý užil trochu klidu.
dětem to řekl taky hned, že maminku nemiluje a musí jít. to bylo.... strašné, fakt to nepřeju ani úhlavnímu nepříteli, jen jemu přeju, aby pokaždé, až bude mít pocit, že bude šťastný, tak si vzpomněl na tenhle moment.

je to už 8. den, já za těch 8 dní měla jednou malou večeři a jednou polévku, jinak nic (nechutenství spojené s tím, že jsem tlustá obluda a dobře mi tak). jednou pohotovost s panickou atakou (jemu to bylo relativně fuk, domů ze špitálu mě vezl jeho otec)
chci ho pořád zpátky, zároveň se probouzí vztek, strašný vztek, zrada.
já vlastně ani nevím, co po vás chci - třeba jen ujištění, že u vás pomohlo to a to, že to bude dobrý a já jednou budu schopná jít dál.