Kdysi jsem spala na Slovensku ve sněhovém zahrabu, to je taková díra ve sněhu. Bylo nás asi dvacet, byl to horský přechod. Taky v iglu, na posedu, na autobusové zastávce, na posedu, pod pergolou na zcela cizí zahrade (to jsem se strašně bála), v řopíku za bouřky s jedním spacákem na dva lidi (to byla nějaká hra), za vytrvaleho deště v lese s jednim spacakem taktéž na dva lidi (druhý spacák jsme chteli uchovat suchý, byli jsme na dva týdny na vandru), takže tehdy bych řekla, že buď vlastní spacák, nebo aby na mě nepršelo a aby nemrzlo.
Dneska, vzhledem k počtu a veku dětí potřebujeme dvě místnosti, abychom se v noci nebudili, a možnost si uvařit.