A teď, jak to nakonec dnes dopadlo. Dcera mi napsala několik zoufalých sms, já se ji snažila uklidnit, ale nakonec jsem vyměkla a jela na ten tábor. Parkovala jsem tak, aby mě nikdo neviděl, vedoucí teda věděli, že tam jsem a děti za mnou pustili. Přišla i velmi aktivní 16letá instruktorka, co se hned jala mě poučit, že tímto z dcery nevychovám samostatnou bytost, a že jí zbytečně rozmazluju. S úsměvem jsem odvětila, že docela dobře umím zhodnotit situaci sama a sama rozhodnu o tom, co je pro moje děti nejlepší. Dceru jsem nakonec uklidnila natolik, že na táboře zůstala a odcházela s úsměvem. Ujistila jsem ji, že klidně přijedu a za tři dny vyzvednu, ale samozřejmě jsem ráda, že tomu táboru dá šanci. Ideálně ji vyzvednu v sobotu, nejpozději ji musím vyzvednout příští středu. Tak jsem zvědavá. Vím, že jsem to uvnitř cítila správně, že mám jet.