tábory jsem milovala.
Je to o vedoucích, tábory, na které jsem jezdila já, měly třeba různé účastníky (např. tábor velkého státního podniku - i pionýrský tábor byl pro celou školu, takže pár dětí z ročníku tam bylo, ale většina byla "neznámá"), ale vedoucí byli parta a připravovali celotáborové hry už třeba půl roku dopředu.

A třeba si vzpomínám, jak hlavas na jednom táboře běžel na ošetřovnu, protože mu někdo řekl, že na ošetřovně je celý oddíl nejmenších holčiček - myslel, že má na táboře nějakou šílenou chorobu nebo otravu jídlem - a dozvěděl se, že nejmenší holčičky chodí každý večer na ošetřovnu, kde zdravotnice řeší bolavá bříška a slzičky pochováním a pusou na dobrou noc

Jo a z jednoho tábora jedna holčička (cca třetí třída) jela asi po třech domů, protože tam pořád plakala. Byla to moje spolužačka, nikomu na tom nepřišlo nic divného. Nikdo to nijak divně nekomentoval (rozhodně ne před ostatními táborníky), nerozmazávalo se to. Prostě i to se stávalo, ale nepřišlo mi to žádné drama.