Neřešila jsem, že bych musela jet pro někoho, komu se někde nelíbí, protože to jsem celkem úspěšně eliminovala dopředu tím, že jsem děti poslala jen tam, kde jsem věděla, že se jim to líbit bude. Ale vyhověla jsem své dceři v tom ,že jsem jí přestala dávat do jeslí, když se jí tam nelíbílo. Původní předpoklad byl, že bude, stejně jako byl syn, nadšená, když si ve dvou letech užije jeden den v týdnu s dětmi a bude se moci dosytosti hrabat v písku na pěkné zahradě. Ale jí se to fakt nelíbilo, takže po prvních třech návštěvách jsem to zrušila a chodila až pak do školky, kterou zvládla už bez problémů.
Jednou jsem jela pro syna na plavecký tábor, protože tam onemocněl. Měl vysoké horečky, tak jsem ho přivezla domů, horečky zázračně opadly. Po dohodě s vedoucí tábora jsem ho tedy druhý den jela vrátit, ovšem před cestou opět horečky. Takhle se to zopakovalo ještě dvakrát, než mi došlo, že tím syn somatizuje své zklamání z toho, že ho jeho sestra vůbec nepotřebuje. Byl to totiž její první tábor, on se těšil, že jí bude dělat rytíře, pomáhat jí /byly jí 4 roky, jemu 8/ a ona se po příjezdu spřátelila se skupinkou dvanáctiletých holčiček, které jí měly jak panenku, česaly jí a pletly copánky a nakonec podporu svého bratra vůbec nepotřebovala. On to prostě nevydejchal, tak zůstal doma, pak jsme pro ní jeli všichni společně a našly jsme tam naprosto vysmátou divoženku.
Moje děti celkem nemají problém být někde mezi cizími, jsou hodně samostatné, ale pokud by se ukázalo, že mou pomoc potřebují, sednu a jedu, to je jasný.