Byla jsem jen jednou, se skautem ve 14, musela jsem se hodně přemlouvat a taky jsem pak ze skauta odešla. Předtím jsem byla na krátkých výletech se školkou, Jiskrami (se zaťatýma zubama, do Pionýra jsem kategoricky odmítla vstoupit) na dva-tři dny, opakovaně jsem pobývala v nemocnici (poprvé ve čtyřech letech), to mi nevadilo, ale ten tábor nee. Prostě na to nejsem typ. Vadil mi stísněný prostor stanu, tma, nerozuměla jsem ranní rozcvičce, kde jsem si v rose akorát promáčela boty, nebavila mne společná organizovaná zábava a soutěže, kdy jsem měla být "lepší" než ostatní, ačkoliv jsem dosáhla uspokojivého stavu (např. úklidu ve stanu) a můj další nedostatek ambicí proti mne obracel hněv zbytku družiny, že jim to kazím. Hodně tehdy také pršelo a dodnes se štítím mokrého a navlhlého oblečení - lepivé bylo všechno, včetně spacáku, a obalené blátem. Taky jsem psala domů, že chci domů, říkala jsem to rodičům, když přišli na návštěvu, ale měla jsem smůlu - byla jsem od mala naučená, že když s něčím začnu, musím to taky dokončit. A taky jsem sedávala ve stanu a brečela - ne steskem, ale prázdnotou, nudou a zlostí.