Myslím si, že je to právě naopak, že ty první tři měsíce jsou velmi důležité ve vybudování vztahu k vzdělávacímu systému. Vezmi si, že je to délka běžné zkušební doby. Pokud za tu dobu zjistíš, že ta práce je děsný vopruz, půjdeš pryč, pokud budeš moci - a pokud ne, přestaneš do ní chodit ráda. Když vidím, jaký obrovský pokrok v některých směrech dokáží děti udělat v blbých pěti dnech příměšťáku, nedovedu si stejně velké děti většinově představit tři měsíce jen tak někde hnít a čekat, až začne zábava. To už jsou ty dveře, které mají pro poznání otevřené dávno za sedmi zámky a pak se snažíš x let, aby poznání dětem znova přinášelo radost. Když jsme se včera pokoušeli ovládnout 3D tisk, došli jsme ke kartézské soustavě, k určování polohy bodů ve 3D prostoru. Jsem na sebe pyšná, že až na ty nejmenší to pochopili a byli schopní aplikovat. Až jsme se probojovali pro ty starší i k zápisu, zpozorněla jedna z praktikantek a říká - aha, to jsme ve škole brali, nedošlo mi, že je to ono. A bavili jsme se o tom, že oni se ani nesnaží přemýšlet, k čemu se dá použít to, co je ve škole učí a že je pravda, že pokud dítě nechce, kantor v něm zájem nevzbudí, ani kdyby dělal suchý vrby:-(.