Narazila jsem na článek, který tvrdí, že nálada je nakažlivá, ale negativní myšlení a nálady jsou dvakrát nakažlivější než pozitivní.

https://svetkreativity.cz/vite-koho-mate-kolem-sebe-poradime-proc-se-obklopovat-jenom-temi-spravnymi-lidmi/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Přiznám se, že si také myslím, že na tom něco je.

Už jsem několikrát v životě přerušila kontakty s lidmi, kteří si permanentně na něco stěžovali a šířili negativní náladu, protože mi opravdu přišlo, že je to nakažlivé, a nebylo mi v jejich společnosti volno.

Naopak se cítím dobře s lidmi, kteří si z ničeho nic moc nedělají.

A vidím i sama na sobě, že když mě posedne "depka" třeba z toho, co se mi přihodilo, a začnu o tom někomu povídat, tak se mi ten špatný prožitek jakoby vrátí a prožiju ho, byť v trochu slabší podobě, znovu. A jak by se dalo říct v žargonu mlaďochů, "to nechceš", uvědomila jsem si, že je to vlastně dost kontraproduktivní.

Nemyslím si, že by člověk měl zavírat oči před tím, když se děje něco špatného (což by se z přístupu "pozitivní za každou cenu" tak mohlo i jevit), ale omezila bych to na situace, kdy můžu něco účinně dělat. Případně ještě chápu (i mám) potřebu vylít si srdce v momentě, kdy mě někdo fakt naštve.

Ale takové věci, jako vracet se k tomu naštvání opakovaně a několikrát, případně být naštvaný/smutný kvůli něčemu, co nemůžu změnit (třeba globální oteplování), to mi přijde jako naprosto zbytečný tejrání sebe a pokud se o tom člověk baví i s jinýma lidma, tak i těch okolo.

Možná jsem sobý hnusec, ale člověku, který by to měl hozené tak, že by si často buď stěžoval na svoje okolí, nebo řešil a prožíval "globální" problémy, bych se spíš vyhýbala, protože bych nechtěla, aby mě svým pesimismem "nakazil". V negativním myšlení a pesimismu nevidím při nejlepší vůli vůbec žádný přínos.

Máte to podobně, nebo máte naopak nějaký silný argument, proč by to bylo dobré dělat jinak ?