Buchli,

já bych nechtěla upadat do úplných extrémů typu "opravdová deprese", protože to už je regulérní nemoc a spadá to přeci jen do trochu jiný kategorie.

A i s tím je možný naložit různě, máme kamaráda, který tím trpí, ALE: má na situaci slušnej náhled, léčí se, takže většinu doby je stabilizovanej, a pokud má někdy nějakou ataku, tak to bereme tak, že to prostě "v tu chvíli není on" a musí se to nějak přežít, a ano, v takové chvíli chodím do špitálu a poskytuju ucho, protože to je něco jinýho, je NEMOCNEJ.

Také mi nevadí (a snad jsem to i výslovně psala), když se někomu stane aktuálně něco, z čeho je naštvanej (šéf v práci třeba), nebo má nějakou aktuální starost a potřebuje to vyventilovat. Od toho opravdu to okolí je, aby tu páru mohl upustit.

Ale já jsem měla spíš na mysli lidi, co nijak nemocní nejsou a nejedná se o žádnou akutní záležitost, ale jsou to notoričtí stěžovatelé a je to abych tak řekla jejich defaultní nastavení.