Přiznávám, že nejhorší otrapa jsem v tomhle ohledu já sama sobě.
Vedu s tím válku, poměrně úspěšně.
Je ovšem fakt, že v důsledku "empatická až moc", jsem se musela vědomě a cíleně začít vyhýbat dělání vrby a také "problémům světa". Nenazvala bych to sobectvím, spíš pudem sebezáchovy.
Vyhýbat se věčným kritikům všeho je naprosto legitimní, považuju to za nevychovanost a nedostatek sebeovládání.