Ahoj,

myslím, že u mužů je problém většinou v jejich ješitnosti. Nechtějí si připustit, že něco "sami" nezvládnou (ať je problém na jakékoliv straně). Máme biodítko a čekáme na rozhodnutí o zařazení mezi žadatele (chceme starší dítko). Měla jsem také takový vnitřní pocit, že jednou si vezmu opuštěné děťátko. Když jsem o tom sem tam mluvila tak to přítel (nyní manžel) jen tak poslouchal a nevyjadřoval se. Po letech se narodila dcera a já počítala, že časem bude další dítě. Určité důvody způsobili, že jsem to stále odkládala. Pak jsem přišla znovu s myšlenkou adoptovat či vzít do PP. Manžel byl proti - proč "cizí" dítě, vždyť on nemá problém mít své, ale on jej vlastně ani nepotřebuje - pořád mluvil spíš o svých pocitech a o důvodech proč ne. Pak plynul čas a sám viděl jak naše dcera "trpí" jako jedináček, že nemá v okolí žádné kamarády, jak touží po sourozenci a najednou mu myšlenka na A nebo PP nebyla cizí, sám viděl, že je to řešení "situace" - miminko by bylo další jedináček. Je pravda, že ze začátku mezi řečí utrousil jestli by na všetečné dotazy z okolí mohl říct, že už nemůžu mít děti (těhotenství mi není doporučováno kvůli páteři). Až se to rozneslo (no jo vesnice má své kouzlo) tak zjistil, že asi další dva páry, které zná (je to generace našich rodičů) také chtěli adoptovat, ale z různých důvodů to nevyšlo. Nyní už o našem přání mluví bez "výmluv". Muži potřebují čas, musí se srovnat s touto myšlenkou. Netlač na něj, možná mu jen řekni o čekacích lhůtách a o tom, že když budete odkládat žádost může se stát, že již nebudete vhodní pro nejmenší miminko (myslím v souvislosti s vaším věkem - určitě máte ještě hodně času, ale možná by na to mohl slyšet). Držím palečky, aby se podařilo bio dítko a když ne tak, aby se podařilo manžela naladit na stejnou notu.