Já jsem jednoznačně pro eutanazii ! Nechci zažívat utrpení, nechci se dívat na utrpení mých milovaných. Chci si svoje umírání ošéfovat a rozhodnout si, kdy a jak chci odejít. To říkám bez nějakého velkého přemýšlení.

Jenže když se trochu zamyslím, nabízí se tolik otázek a tak málo odpovědí, že prostě nevím. Mám s eutanazií osobní zkušenost. Už jsem jich pár provedla. Nikdo mě o ni nežádal. Rozhodla jsem sama, že je potřebná a užitečná. Někdy to bylo jednoznačné. Ale někdy si nejsem jistá, zda byl ten správný čas. Jednou jsem usoudila, že ano, eutanazii však neprovedla. Ukázalo se, že vůbec nebyla potřebná a život šel v pohodě a za plného zdraví dál. Vzít někomu život je prostě strašlivě velké morální dilema. Nevratné a zásadní rozhodnutí. Ať už jde o zvíře (jako v předchozích případech) nebo o člověka. Nechtěla bych to rozhodovat. Ani u sebe. Protože člověk věří, doufá, má naději... Jen by nás lékaři měli přestat balamutit, že nikdo nemusí trpět a že dokáží zacházet s bolestí. Nedokáží. Nebo na to zhusta kašlou. Já vím, limity a tak. Smrt ano, ale utrpení by do života lidí v dnešní době a společnosti patřit nemělo. Článek mi nepřijde velmi krásný, spíš velmi nadsazený. Přesto poukazuje na některá z dilemat, která eutanazie přináší a vždy přinášet bude.