"děsím toho, že bych skončila ve stavu, kdy ybch vnímala, ale nebyla schopná komunikovat, byla bych upoutaná na lůžko a jen sama se sebou. V takových případech si říkám, že by člověk měl mít možnost se rozhodnout dopředu a říct, že takový stav prostě nechce"
Mně se úplně nezamlouvá to jednoznačné odsouzení toho stavu, pořád se mi tam vtírá myšlenka, že je to způsobeno zavedeným způsobem komunikace, příliš jednostranným pohledem, degradace hodnoty člověka - že jeho existence má smysl pouze tehdy, pokud dokáže něco vytvářet, nebo aspoň komunikovat, ale výhradně určitým způsobem.
To vyjádření "upoutaná na lůžko sama se sebou" zní strašně osamoceně - živá, ale neschopná komunikovat s okolím. Vnímám to stejně, ale nemyslím, že by mělo být řešením umřít. Řešením by bylo přijít na způsob komunikace s tím člověkem. Strašně těžko se to vysvětluje ...
Je to jako říct, že život těžce postiženého člověka nemá cenu, a s tím nemohu souhlasit.
Táhnou se v tom dvě takové červené nitě - všudypřítomný tlak na jediný možný hodnotný život v podobě výkonu, spotřební svět. A za druhé, omezené možnosti zdravotnictví, člověk prostě přes všechen pokrok ví o životě prd. Lékařská péče se soustředila na "mechanické" fungování těla, duševní a duchovní potřeby jsou doslova v plenkách
Eutanazie je prostě konečné, úplně poslední řešení, není cesty zpět - nechtěla bych být tím, kdo rozhodne.