Jsou lidi, kteří to i při nefatálním onemocnění zabalí, nechce se jim žít, otočí se
" hubou ke zdi", jak říkala babička a prostě žít nechtějí - mají na to právo..Pak jsou lidi, jako byla právě naše babi, kteří umřít fakt nechtějí - a je jim úplně buřt, že se v něčem nevyznají, ten pud lpění na životě a touhy žít je tak silný, že žijí, co to jde..Nejde to vůbec paušalizovat a argumentovat obecně,ale nějaká sofistikovaná možnost pro ty, co žít už fakt nechtějí, aby právě i oni mohli odejít důstojně a ne páchat sebevraždu třeba oběšením, prášky atd., by nebyla od věci. Dívala jsem se nedávno na dokument o Indii a tam popisovali, jak je dost vyžadovaným zvykem v tamní společnosti, aby se stařečkové po dovršení určitého věku odebrali mimo domov, přestali jíst a zemřeli..Bere se to tam ne jako něco strašného, ale jako výraz duchovní vyspělosti toho dotyčného, který má už věk ( a je to výhodné i ekonomicky,samozřejmě) a dobrovolně opustí tento svět - byť některé scény, kdy odháněla rodina babičku od prahu, teda tomu nenapovídaly..Taková eutanazie po indicku..