"fakt by sis vůbec nevyčítala, že bys dala rodiče někam, kam nechce a bojí se a v podstatě je v tom "já už nemůžu, běž tam a umři"?"

Sovice, to si nerozumíme. Já jsem psala o respitní péči, tj. o tom, že toho člověka někam "dáš" dočasně, aby ses sama stihla zmátořit, zajet si na dovolenou a odpočinout si. V tuto chvíli jsem nemyslela, že ho tam dáš napořád. A ano, kdyby tam v průběhu těch 14 dnů umřel, tak to asi tak mělo být, proč bych si to měla vyčítat?

Ale koneckonců i to "napořád" je jedno z možných řešení, a V ŽIVOTĚ by mě nenapadlo mít někomu za zlé, že to udělal, protože v jeho botách nechodím a celá ta situace je strašlivě těžká. A velmi často nejpřísněji soudí ti, kdo k ničemu takovému ani nepřičichli.

"Totiž to "už nemůžu" je hodně ošemetné. Člověk vydrží neuvěřitelné věci a fakt je, že když si řekneš "už nemůžu", tak často ještě "trošičku můžeš", a někteří lidi to prostě nedokážou říct... Definitivně nemůžeš až v okamžiku, kdy tebe odveze rychlá, což se může stát..."

Ano, ale do tohoto stadia bych to považovala za zcela nesmyslné nechat zajít. Je to pitomost i z toho důvodu, že pak už tomu člověku nejsi nic platná a tam, kam "nechce a bojí se" by se stejně dostal.

Já jsem pro péči v takovém rozsahu, k jaké je ten pečující ochoten a schopen. A pokud vidí, že péče o takového člověka asi bude "běh na dlouhou trať", tak je pošetilé nerozvrhnout si síly tak, aby to ten pečující byl schopen dávat dlouhodobě a nemusel zcela rezignovat na vlastní život (s určitým omezením, často značným, se počítat musí, ale s úplnou rezignací ne).