Ne, Monty, píšu o tom i já a psalo nás tu o tom i více.

Myslím, že poměrně názorně to ilustrovala Libik, kterou tu ocituji. Samozřejmě by nešlo o to, že by někdo stařečka shodil se skály, ale že by pod tíhou okolností (kdy by se s existencí euthanasie dost možná ještě snížil počet už tak špatně dostupných zařízení poskytujících péči) a toho, že by měl rád svou rodinu a nechtěl by jí působit nepříjemnosti, to sám projevil jako svoji vůli a myslel by to vážně:

"Prosím o radu, děti si myslí, že bych už měla, manžel taky říká, že ano (byl vždycky parťák), ale já stále váhám, protože bych ještě chtěla vidět podzim. Z druhé strany hodně špatně chodím a skoro nic nejím, mám několik vážných nemocí a bez pomoci se neobejdu. Pravnučka teď čeká dítě, neví s kým a já doslova cítím napětí doma, jestli se náhodou neuvolní ten můj pokoj . Oni mi nic neřeknou, jsou to hodné děti, ale takové věci se říkat nemusí Mám samozřejmě také trochu strach ze smrti, ale když to (ne)vydrželi ostatní...
Poraďte, prosím, budu ráda za každou zkušenost""