Termix,

znáš knížku Temný cypřiš od Agathy Christie? Tam je z vraždy obviněna žena a Poirot se jí snaží zachránit, ale ona je k jeho snaze pasivní. SPOILER O TOM, KDO NENÍ VRAH, nakonec se ukáže, že to bylo proto, že ona sice vrah nebyla, ale po určitou dobu si smrt té oběti přála. A cítila se tak špinavá a vinná, jako kdyby ji fakt zabila. A Poirot jí tam (správně) přesvědčuje, že přát si zabít není to samé jako zabít.

Čili představovat si nebo chtít něco špatného není totéž jako to udělat. Navíc, když si představuješ to špatné a začneš se zaobírat tím, jak bylo dál, tak dojdeš k tomu, že by to vlastně tvoje očekávání nesplnilo. A pak už tě ta myšlenka netrápí.

Třeba máš rodiče, o kterého se staráš, ale je dementní a strašně tě to zatěžuje a napadne tě, jaká by to byla úleva, kdybys mu jednou dala dávku léku dvakrát a on by zemřel. A ta myšlenka tě vyděsí, jak jsi hrozná.

Ale když si to fakt představíš, co by bylo dál? Tak první otázka je, jestli by ti to prošlo. Možná jo, možná by si toho nikdo nevšim. Ale jistotu nemáš. co kdyby se to začalo šetřit? Úmysl by ti asi neprokázali, ale zanedbání třeba jo. I kdybys dostala podmínku, u bys měla flastr. A okolí by to vědělo a přetřásalo. A děti by se tvým dětem smály, že jejich matka je vrah. A co tvoje svědomí? Měla bys sice klid, že už se nemusíš starat, ale určitě bys měla výčitky svědomí, trápilo by tě to tak, že bys stejně nemohla v klidu žít.

Takže vlastně dospěješ k tomu, že ani vražda by tvůj problém nevyřešila a tak už se ti tyhle myšlenky do mysli vnucovat nebudou.