Přidat odpověď
Jinak ještě mi připadá zvláštní ta úvaha, že když se někomu dostane blízký člověk do stavu absolutní závislosti, tak že péče o něj je nějakým trestem ze strany společnosti.
Lidem se děje kupa věcí, který si nevybrali. Absolutní kontrola nad tím, co budu v životě dělat a co ne, je totální iluze. Tím nechci říct, že je OK hodit nemocného na hrb rodině a nehnout pro ni prstem, z toho, co tady píšu, vyplývá, že si myslím pravý opak. Je potřeba ji podpořit, ulehčit situaci všemi prostředky. Když nejde pečovat v domácím prostředí, mít zařízení, kde to půjde a kde bude maximální možnost účasti rodiny na životě toho člověka.
Nedávno jsem četla rozhovor s ženskou, která se pohybuje v prostředí rodin s nevyléčitelně nemocnými dětmi, často s infaustní prognózou. Mluvila o tom, že nikdy, ani jedinkrát nezažila, že by rodina chtěla dítě odložit. Chce pomoc, podporu, informace, služby. Jistě že nechce mít dítě v komatu. Ale má ho, tak se stará, jak dovede.
(Moje máma žila v rodině, která pečovala o mentálně postiženou. Tak ji to sebralo, že i když ta postižená dívka byla v té době relativně v pohodě, oznámila na férovku svému nastávajícímu, že cokoli se mu stane po zdravotní stránce, dá ho do ústavu, protože člověk musí přece žít a ne se jen o někoho starat. Rozumím tomu, že ta zkušenost s člověkem zamává.)
Předchozí