"ale ať uvažujou jak chtěj, tak je to přece limitovaný tím, co můžou a nemůžou (popřípadě chtěj/nechtěj) ty děti."

Kudlo,

právě že vůbec ne. Protože jejich představ toho, co můžou/nemůžou, chtěj/nechtěj ty děti, se liší. A ti rodiče svoje požadavky považují za legitimní, nepovažují je za přehnané. Třeba můj strejda bejval bezva chlap, hrozně ráda jsem si s ním povídala. V průměru to bylo třeba jednou tejdně. Dnes je to ukňouranej dědek, kterej si furt jen stěžuje. Takže za ním jedu jednou za měsíc a jednou týdně mu zavolám. Ale ty hovory jsou krátký, protože není o čem se bavit. A cítím, že má pocit, že na něj kašlu, že dřív jsem si s ním povídala často a dlouho a teď, "protože je starej", už nechci. Takže z jeho pohledu je "požadavek" na to, aby ty hovory byly jako dřív, oprávněnej. Když to tak bylo dřív, proč ne teď? Jenže já mu nemůžu říct, že s ním už není o čem.