Lásku nebeskou miluju. Čím dál víc. Pustím si ji vždy v předvánočním období. S manželem a kafem. Každý rok nás ten zatracený film dojme. Poprvé se mi moc nelíbila, viděla jsem ji v červenci a úplně dobře se neorientovala. Ale postupně už jo a sama nevím kterou linku tam miluju nejvíc.
Podle mě je mrcha ta ženská, protože to dělá záměrně, rafinovaně a hraje si. Šéf je jen rozpolcen, čemuž se nedivím. Ta scéna, jak manželka očekávající řetízek, dostane CD a pustí si J.Japlin (tuším), je duši drásající. Jen mě štve, že nedají titulky se slovy té písně, protože to má teprve ty děsivý grády. Jednou jsem to viděla s nimi. Pak je hezká ta smířenost, s níž na konci vítá svého manžela na letišti.
Inu, co s tím životem naděláme. Hlavně, když láska zůstane všude kolem nás.
Já si snad pustím Lásku nebeskou!!! V srpnu.