Takže uvedení na pravou míru:

myslela jsem tím, že by mi přišlo absurdní směřovat celý život tak, aby pro něj byl určující ten konec (mít někoho, kdo se o mě postará) a podřizovat tomu všechno ostatní, když ve skutečnosti

- vůbec nevíš, jestli bude nějaké starání potřeba (můžeš se dožít devadesátky v naprosté svěžesti a žádné starání nepotřebovat, nebo Ti může hned zítra třeba spadnout cihla na hlavu)
- vůbec nevíš, jestli děti, i kdybys jich měla deset, budou k něčemu takovému ochotny nebo toho schopny
- když se rozhoduješ pro to, jestli mít děti a kolik, tak máš zpravidla před sebou několik desítek let aktivního života, kterej chceš většinou prožít a ne jen přežít. Takže ohled i na to mi přijde zcela legitimní bez ohledu na to, že tu hranici máme každej nastavenou nějak jinak.