ŮRozchod bez vážného důvodu NENÍ. NEEXISTUJE. To, co jiní považují za nepodstatné může být pro jiného nepřežitelné. A tisíc nebo milion maličkostí je jedno. Nevyváží to, že člověk, se kterým žiju je ten, se kterým dál být už nechci. Ty důvody jsou totiž úplně jedno."

To je velmi hezky řečeno.

"a zajímavá je otázka svědomí - čeho se vlastně dopustíme, když s někým nechceme nebo nemůžeme být? Proč nás to svědomí tak trestá? To jsme jediné na tom pustém ostrově, záchrana toho druhého bez které se neobejde? No zase tak bych si nefandila..."

A přesně tohle mě už mnohokrát napadlo taky.

Protože ten opouštěný to většinou nese jako těžkou zradu (zvlášť když spolu žili dlouho a jsou v tom děti), rozhodne-li se odejít partner, všichni o něm mluví jako o haj.zlovi... ale je to opravdu tak? Když ten odcházející zažívá to, co tu holky tak trefně popisujou? To přece není nic "hajzlovského", připadá mi to autentické a logické a v jejich situaci bych asi uvažovala úplně stejně.