Měla jsem krabici nových vlněných ponožek, maminka je manželovi pletávala ke každým Vánocům, ty jsem rozdala kamarádům a příbuzným jako vzpomínku, do županu jse se nastěhovala sama a nevylezu z něj, dokud ho neroztrhám. Ostatní použitelné věci jsem dala Charity.

Pro mě bylo nejhorší rozprodávat nářadí, když mi nesli z baráku formátovací pilu, bylo to skoro jako když odnášeli rakev.

Už tu moc věcí nemám, ale stále existuje manželovo poloprázdné křídlo skříně, kam postupně putují sezonní věci a nějak přirozeně původní obsah postupně "vytěsňují", už to není bolestné, ale člověk se zastaví, když na něj něco vypadne.

V těch drsných časech jsem měla neuvěřitelnou smůlu na "relikvie", dala jsem dceři zásnubní prstýnek (který mi dávno nebyl) a shodou blbých náhod jsme o něj přišly, snubák bych asi našla, už ho nenosím. Zato nosím místo klíčenky manželův trampský otvírák na všechno, ten ztratit nechci..