Spíš bych to to vnímala tak - Kdo tedy o ten vztah víc stojí? Ten, kdo o něj víc stojí, dělá prostě ústupky, snaží se, přináší "oběti", investuje do něj.
Ten druhý bere?
Kdo co do toho vztahu tedy dává...a co kdo si odtud bere?
Ty "dary", co ten jeden druhému přináší, jsou vůbec žádané? Nebo jen trpěné?
Stojí ten druhý člověk vůbec o nějaký partnerský vztah? Je mu 27 a ještě žádný neměl? Teď jeden v začátcích má a do něj nehodlá investovat ani svezení jedním autem ze tří.

Jo a zamilování chápu, je to prostě chemie, která může "najet" rychle, ale pomalu opadá. Než aby se "tazatelka" trápila odříkáním a snila o tom, jaké to (možná) mohlo být, kdyby se víc přizpůsobila a utřepali se spolu a tak, jestli není "řešení" si vztah s takovýmhle člověkem "odžít", prostě pustit se naplno do vztahu a prožít to...aby ta touha byla naplněna.
Samozřejmě s patřičnou případnou ochranou proti možným potomkům, protože s tímhle člověkem by to nebyl nejlepší krok.
Jo a maminka může být dobrou záminku, aby se "chlapec" nemusel snažit do vztahu investovat víc, než mu stojí za to.
Jo a taky asi podobné exempláře znám, hezké, inteligentní, charismatické, ale jen pokud žena není jejich žena...ale pak ten pocit bezmoci, bezvýchodnosti, "samoty" ve vztahu, nepochopení, nepodpory v určitých věcech (u té ženy samozřejmě)....