Kaipo, já to vnímám jako "krizi středního věku" se vším všudy.
Možná už mám po...nebo se k tomu "po" blížím.
Ale já jsem to dokázala i u sebe rozklíčovat - odmala jsem byla fakt v jednom kole, pořád jsem věděla, PROČ žiju, KAM směřuju, co chci dokázat, jako bych prostě měla nějaký cíl.
To je asi ten rozdíl, jak se cítí moje (skoro)vrstevnice tady, které mají menší děti. Musí žít a žijí...jsou v zápřahu a mají cíl - vychovat do dospělosti dítě, zajistit ho.

My měli 4, k tomu různěmožně vnoučata, ty teda máme pořád, ale už je to s nima jiné. Doma máme posledního syna.
No a i u mě prostě nastal určitý zlom. Co dál? Kam nasměrovat svoje úsilí?¨
K čemu to ale všechno je?

Mám spoustu podnětů, spoustu úkolů, spoustu věcí ke zdokonalování v profesi, ve studiu, spoustu lidí kolem sebe - ale najednou to všechno jakoby přestalo dávat smysl.
Najednou člověku docvakne, že se určité věci už nevrátí...že už si některé věci a vztahy odžil, že má míň energie a víc ho bolí nohy a kolena (to mám teď zrovna aktuálně ) a že má míň energie.

No...chlapi asi v tomhle rozpoložení zkusí občas chytit mládí tím, že si najdou novou mladou a zplodí dítě...být chlap mě to asi nenapadne, nechci se už dennodenně starat o malé děti, to už mám splněno.

No a cíl teda nemám, úkoly taky ne...a zjišťuju pomalounku, že je to fajn, protože jakoby nic nemusím. Je to nový pocit, přišlo mi to jakoby nebezpečný, nekomfortní, neznámý...ale pomalinku do toho vplouvám a teď se vlastně navíc ještě ukáže, jakého si kdo vybral parťáka pro život... , mít dobrého je velký bonus navíc.

No, chtěla jsem tím prostě říct, že svým temným obdobím "už mě nic extra hezkýho nečeká, to nejhezčí mám za sebou a proč mám vůbec žít a k čemu" jsem si prošla. byla to dost hnusná fáze.