Ano, to, že syn se dostal z nejhoršího mě hodně drží nad vodou. Ale zárověň s tím mám tendenci řešit i sebe.Jenže se bojím, jak bude reagovat a že půjde psychicky dolů. Na jednu stranu nikdo mě nebije, ani tu nemám alkoholika, tak neříkám, že se to nedá přežít. Když ho nechám být a nic po něm nechci, tak nemluví. Když chci, tak mě hned na začátku urazí a já odcházím. Už se nehádám. Nemá to cenu a žádná dohoda není možná. Když jsem si někdy myslela, že jsme se něco dohodli, udělal potom pravý opak stejně zase podle sebe. Horší je, že se chvílemi chce ke mne vracet jako k ženě a to já nemohu. Nejsem schopná odpustit a zapomenout, ani si nemyslím, že by se svými podivnostmi a zálety byl schopen přestat.Jednou mi dětská psychiatrička řekla, kluka jste si vypiplala, kašlete na chlapa, ať si dělá, co chce. Žijte si pro sebe a syna. A to já právě přestávám zvládat. Mám z toho deprese, mám pocit, že musím získat zpět svoji sebeúctu, abych se nezbláznila.Proto mě zajímalo, jak by to řešila jiná. Jestli by to nechala být, nebo řešila, i když to nějakou dobu bude asi masakr.