Inko,
mně taky. Vychutnala jsem si, jak blbě to zní. "To je příšerné!" mi prostě přes pusu nejde. Přitom nejstaršímu dítěti se ještě v první třídě děti i dospělí podivovali, že mluví spisovně a že to je zvláštní.
Chápu, že pražská mluva někomu může lézt na nervy. Taky to tak mám, jen z opačné strany - mně nářečí a odlišná melodika řeči většinou nepřipadají hodné obdivu, nerozplývám se nad rozmanitostí a bohatostí naší řeči. Ne v tomto ohledu.
Už jako dítěti mi vadilo mluvení jedné rodinné známé z Ostravy - přízvuk na předposlední slabice a krátké samohlásky mi vadily. Z jejího "take fajne" mi trnuly zuby. Jiní známí, z "Holomóca" mě fascinovali hláškami typu "Já mu taku liščim.". Zpětně si ale říkám, že ta moje nechuť asi nepramenila jen z toho, protože třeba teta z Moravských Bránic byla úžasná a u té si nepamatuju, že by mluvila tak, že by mi něco vadilo. A to přitom měkčení na konci slov nemám ráda doteď. Vadí mi třeba pohádky namluvené Karlem Högerem. Jakkoli jsem měla ráda pohádky O pejskovi a kočičce nebo Lišku Bystroušku, tohle jsem nedokázala nevnímat rušivě.