Jsou v zásadě čtyři druhy daňovejch rájů: A) normální státy lákající nízkejma, ale ne extrémně nízkejma daněma (v Evropě Irsko, Singapur, Kostarika, UAE, v USA Delaware... v minulosti třeba Libanon), tyhle státy nabízej i pracovní sílu a doufaj, že přilákaj ne jenom prázdnou skořápku formálního sídla, ale taky nějakej provoz, případně se provoz přilákat nesnažej, ale k oporám jejich hospodářství patří rozvinutej bankovní sektor (Švýcarsko, Kypr), B) Bejvalý feudální domény, většinou s dědičnou vládou, většinou taky se skutečnejma bankama, ne jenom úložnama, transparentnost je standardní, ale je extrémně chráněný bankovní tajemství, nabízej velmi nízký daně (Jersey, Monako, Lichtenštejnsko), C) některý bejvalý nebo současný kolonie, hlavně v Karibiku a v Tichomoří, zdědily z plantážnický koloniální doby jednostranně orientovaný zemědělství a žádnej průmysl, žijou hlavně z turistiky, zemědělství a nabídky daňovýho ráje, daně jsou extrémně nízký, symbolický až žádný, schází transparentnost, D) jiný chudý země, žijící taky výrazně ze zemědělství, daně jsou extrémně nízký, transparentnost sporná (například Panama, čím dál víc třeba Mauritius, kam se ulejvaj prachy z bohatnoucí jižní a jihovýchodní Asie, konkrétně hodně z Indie).

"Ony si ty rodiny na to své dědičné bohatství nenechají šáhnout. O to už se postarají v provázané síti politiky a byznysu." O tom nepochybuju, nakonec není to žádnej moderní jev. Jakkoli ale třeba vláda USA brání zájmy velkejch americkejch korporací v zahraničí, proti daňovejm rájům, hlavně karibskejm, vytrvale bojuje, naopak korporace se je snažej všema prostředkama chránit. Je to symbióza boháčů a chudáků, ovšem z pohledu vlády je to přirozeně odliv peněz, který by šly využít doma.