To je fakt blbá situace.
Zažila jsem něco podobného, a taky jsem si moc nevěděla rady, nevěděli ani psychologové, ačkoliv to vlastně musí být docela častý problém.
Měla jsem v práci dítě s depresí, a tak nějak se na mě upnul, věděla jsem, že nezdravě, ale učit ho v tu chvíli se odpoutávat, znamenalo uvrhávat ho do ještě větší deprese. Jakože by se nemohl spolehnout už ani na mě.
Po nekonečných konzultacích se všemi možnými zainteresovanými, které NIC nepřinesly, jsem se prostě řídila srdcem - byla jsem tam pro něj.
Tehdy jsem si říkala, co je lepší pro mě, pro moje svědomí.
Já bych nesla velmi těžce, kdyby se kvůli vynucenému odpoutávání to dítě cítilo ještě hůř (a že jsme to zkoušeli), takže jsem došla k takovému kompromisu - vídali jsme se méně často, a kratší chvíle, zato ty chvíle byly velmi intenzivní, plné svěřování všech možných trápení (ze strany toho dítěte samozřejmě, já byla jen posluchač).
Po nějaké době už mi vlastně neměl co říct (ve smyslu na co si stěžovat), už mi všechno sdělil. Takže byl čas spolu i komunikovat o něčem "normálním", vtipkovat, hrát si, zapojovat se spolu mezi ostatní ....
Happyend to zatím nemá, teď je to tak na střídačku, někdy hraní, někdy svěřování.

Asi je to chaoticky napsané, promiň, je to složité téma