Nejhorší je, když rodiče neustále srovnávají.
já byla geniální dítě, co ve třech letech psalo dopisy. můj bratr měl pomalejší vývoj a hned byl u našich tak trochu za blbínka. hlavně matka furt říkala "no on je ale šikovnej, bude se živit rukama, to je taky dobrý, a ona je zase nešikovná, bude se muset živit hlavou". fakt děsný. takže brácha vyrůstal fakt s mindrákem, který mu leží v žaludku doteď - přesto, že zvenku je vlastně mnohem úspěšnější, má produkční firmu (točí vše od reklam po celovečeráky), živí desítky lidí a na rozdíl ode mě slušně vydělává. přesto to v něm pořád je.
mně to přišlo nefér už jako dítěti, že ho se mnou takhle se mnou pořád srovnávají, ale nemohla jsem s tím nic dělat. doteď má brácha potřebu mi dávat najevo, že jsem jakože neschopná, aby si to nějak "dohnal". je mi ho vlastně líto.
jinak já sama si nepřipadám neúspěšně a jsem i docela šikovná