Mám podobného syna i manžela, oni se svým příhodám sami smějí. A že jich už bylo. Je fakt, že když má člověk vztahovačnou povahu, může to nést těžce.

Škoda, že adapťák byl tak krátký, u nás jeli na 3 dny, hráli různé seznamovací hry, byl tam program vyloženě zaměřený na vzájemné chování se k sobě. Syn tam odjížděl a nikoho neznal, což byla většina dětí, to mi nesedí, jak mohl tvůj syn hned zkraje říct, že ho nepřijali, když se sotva znali? Není problém v tom, že si to tak trochu předem vsugeroval?

Nedovedu si představit, že by v tomto věku mohla pomoci nějak zásadně třídní, když řekne nesmějte se Pepíčkovi, že dorazil do třídy o patro výš, že primáni řeknou ano paní učitelko a přestanou se smát. Zase přechod do jiné školy by mohl dopadnout stejně, asi to není řešení. Možná se spíš naučit pracovat sám se sebou.