Mně se endorfiny vyplavovaly, blahé paměti, když jsem hrála fotbal. Tam se taky běhalo. Smysluplně a hravě. Častokrát jsem plula domů na růžovém obláčku štěstí. Fakt něco jako když se bláznivě zamiluješ a tvé city jsou opětovány. Bylo to nádherné. Jen se po tom špatně usínalo. Běhat jen tak by mě ale nebavilo.

Když fotbal skončil a trochu jsem zestárla, taky jsem zkusila jógu. Strašný. Ležet a dýchat mě moc nebavilo, navíc ve společnosti spousty dalších žen. Občas jsme cvičily ve dvojicích, musela jsem být v tělesném kontaktu s cizí ženou a to mi nedělalo dobře. Celé to na mne bylo příliš intimní a důvěrné. Poslouchat všechny ty cizí zvuky - prdění, chrápání, škrundání... A snažit se omezit ty své... Jóga pro mě nebyla - moc nudná, intimní a niterní. Niternost mám ráda jen o samotě, ne sdílenou v ženském kolektivu. Ale kdyby jógu vedl dost pěknej chlap, tak bych možná chodila.