Libiku,
já jsem zas sestra holky, co si v životě posrala co šlo, přičemž tedy docela velkou "zásluhu" na tom má skutečnost, že se narodila jako dítě otce, kterej chtěl dítě, protože bez něj byl "divnej" (za totáče, svobodnej chlap přes 30, orientovaný spíše homosexuálně než bisexuálně), takže se nechal dát dohromady s mojí matkou a poté, co splnil úkol "mít dítě" dělal ze života peklo všem kromě toho dítěte, který nechutně rozmazloval, ale kromě hmotných statků mu nic nedal - těžko říct, jestli neuměl nebo nechtěl. Takže svým způsobem to peklo dělal i sestře. A tahle holka ve 36 letech chtěla vyřešit všechny sračky života dítětem, což jí nevyšlo, po dvou interrupcích a jednom mimoděložním těhotenství teď zase musí na zákrok, protože ji těhotenství ohrožuje na životě. Je z toho v prdeli, brečí, ale na druhý straně otec toho dítěte, co se nenarodí je lempl, který jí dluží stovky tisíc, dluží mámě, v podstatě i nám, protože ségra, která splácí jeho půjčky nám nemůže zaplatit za auto, který jsme jí nechali (ale to vem čert, stejně jsme s tím moc nepočítali), navíc i popírá, že by to dítě bylo jeho, takže by se nestaral a ani nic neplatil, kdyby se to dítě narodilo. Do toho má na krku těžce nemocnýho otce, kterej dal jasně najevo, že s dítětem ji doma tak úplně nechce. Sice je mi sestry líto, ale tak nějak si nemyslím, že v její situaci je rozhodnutí mít dítě úplně ten nejchytřejší nápad.