Můžu se zeptat, jaké vy ostatní máte vztah se svými matkami? Já do nedávna myslela, že já super. Ale jsem hodně smutná jak se to nakonec zvrtlo. Měli jsme super vztah, žijeme spolu v jednom domě,ale každá ve svém bytě. Ona sama, já s dětmi. Začalo to nenápadně, když ode mne odešel manžel. Těžce jsem to nesla, děti také. Než se všechno usadilo, měla jsem v ní oporu. Po rozvodu jsem také měla finanční krizi, kterou se mi sice povedlo překonat( musela jsem vyplatit bývalého manžela z bytu). Ale trvalo to nějaký čas. V této době mi pomohla i finančně s tím, že jsem trvala na tom, že jí to vrátím,ale ona že ne. Občas pomohla s dětma, když jsem musela třeba zůstat v práci a pod. O prázdninách vzala děti na týden na chatu...Vše vždy navrhla sama a já to dovolila. Postupně mi začala řídit život, což já nechci. Ale ona má pocit, že prostě ona je ten kdo všechno řídí a bohužel jsem ji do určité míry v tomto nevědomky podporovala. Nyní se situace vyhrotila tak, že za mými zády dětem dovolí co já zakážu, koupí co já nekoupím..... Strašně jsme se nepohodly, ona je uražená (prostě už to přešlo únosnou mez). A problém je v tom, že ona je strašně dotčená, že jsem nevděčná, zlá atd. atd. Je mi to líto, ale svůj život bych si po překonání krizí chtěla řídit sama, ale nevidím cestu z toho ven. Snažím se její nabídku pomoci už nepřijmat. Ředla jsem jí, že jí samozřejmě jsem za všechno vděčná a ať nejde proti mně. Je ovšem dost dominantní osobnost a já teď nevím jak z toho ven. Samozřejmě vím, že jsem to měla hned od začátku udělat jinak, ale už je to jak to je a já potřebuji z tohoto začarovaného kruhu ven... Díky pokud to někdo dočte až sem a napíše svůj názor... Co