Monty, poplatky byly další nedořešená věc. Já měla dojem, že jdu k lékaři s chorobou, zaplatím poplatek, on mne pošle jinam, ale tam už neplatím, neb tam jdu s chorobou, se kterou on nehne. Omyl!! Zaplatím podruhé! A protože doktoři okamžitě přišli na to, že to je zlatý důl, tak pacienta posílali od čerta k ďáblu a ten platil všude, neb poplateček... Kamarád takto zaplatil 6x v jednom dnu. Doslal úžeh. Šel ráno k obvoďákovi, od něj na internu, pak na chirurgii a pak ještě jinam, no a večer jsem ho vyzvedávala z infekčního, odkud ho naštěstí pustili na revers. Nasranej, hladovej, všude poplateček. Večer zavolal do práce, že si bere dovolenou, za 4 dny v chladu byl fit. Jak to, že NIKDO z tolika lékařů nepoznal pitomej úžeh? Když v horku přes 30 stupňů pracuje venku, na sluníčku, ještě v černém stejnokroji, nechráněný před horkem? Co by bylo, kdyby to bylo něco složitějšího? Copak to laik pozná? (Já to třeba poznám, když na to trpím, ale když si to jako laik v životě neviděla, poznáš kulový). No, a protože asi víc lidí mělo podobnou zkušenost, tak pak poplatky padly. Ony neměly nic regulovat, protože ze začátku přece platil i novorozenec v nemocnici, ony prostě měly víc vydrbat kapsy pacientů. Vím, že si lékaři stěžovali, že od pojišťoven dostávají o poplatky míň, aby byli donuceni je vybírat. Tak je vybírali. Vždycky a pro jistotu od všech.