Samozřejmě.

Mám kamarádku, co pečuje o zraněné, zničené, ubité psy. Možná znáš - nebo znáte - rafael.

Nedávno mi vysvětlovala, že to vnímám špatně, že když si vezmu starého pejska od ní, že o něho brzy přijdu a budu se cítit špatně.
Že bych měla vnímat to hezké, že jsem tomu pejskovi dala hezké místo k žití, měla jsem ho ráda, zpříjemnila jsem mu jeho život, něco jsem mu vynahradila.

Já na tohle asi nemám to správné nastavení nebo co. Velmi ji obdivuji, já vlastně psa nikdy nechtěla, vůbec jsem je nemusela, natož do postele a lásku investovat. Prostě na to dlabu, tohle není to, co bych dávala snadno.

Stává se... prostě se zamilovávám a ta láska trvá a děsně trpím, když je čas se rozloučit.