Už je to dlouho, co jsem sem psala naposledy. Potřebuju se ale “vyzpovídat” a třeba zase najít pevnou půdu po nohama...

Vzdycky jsem si myslela, že mám úžasného muže a že jsem měla opravdu štěstí. Považovala jsem ho za svého nejlepšího přítele, člověka, který mě prijímá a má mě rád takovou, jaká jsem. Fakt jsem mu věřila jako nikomu jinému na světě. Stejný smysl pro humor, spoustu společných zájmů, nikdy jsme neměli nouzi o témata k hovoru, dokázali jsme spolu popíjet víno a kecat hodiny. Myslela jsem, že je to něco solidního, na čem se dá vždycky stavět, i kdyby přišla kdovíjaká krize.

Před víc než rokem mi najednou začalo docházet, že se něco mění. Najednou se víc uzavíral do sebe, změnil účes i styl oblékání, přestal pít víno a přestal si se mnou chtít povídat. Trávit se mnou čas. Cokoliv důležitého sdílet. Přestal se se mnou smát. Pak začal být protivný a nakonec občas i zlý. Sex už se odehrával jenom na můj popud.

Doufala jsem, že je to prostě blbé období, moc práce a stresu. Pak jsem začala řešit vážný zdravotní problém a v den, kdy mi lékaři oznámili ne moc pozitivní zprávy a během dvou dní mě čekala operace rychle rostoucího nádoru, jsem našla na zemi v ložnici (nekecám) milostný dopis od mužovy dlouholeté kolegyně. Muže jsem konfrontovala, ale chladně mě odbyl s tím, že se o tom se mnou vůbec nehodlá bavit. A šel v klidu spát, zatímco já jsem byla v naprostém šoku. Ať to trochu odlehčím, jak říká klasik, nevěděla jsem, jestli ... nebo lomit rukama.

Nejdřív jsem to odsunula a řekla si, že teď je důležitějsí zdraví, pak budu řešit zbytek. Zdraví se zaplaťpánbůh vyřešilo (ťukťuk). Chtěla jsem se tedy s mužem domluvit, co dál. V podstatě mi jenom oznámil, že mě už dlouho nemiluje, a že mě nesnáší, jenom se dlouho přetvařoval. Všechno dělám špatně. Ale úplně všehno: úklid moc řeším, chystám mu teplé obědy úplně zbytečně, výlety plánuju na samé nezajímavé místa. Jsem tlustá. A nesnáší mě. Bodejť.
Proto svůj vztah s kolegyní v žadném případě neukončí. Ale taky “nedovolí”, abychom se synem odešli. Jsem ve složité situaci, protože dům je jeho a já nemám žádné ušetřené prostředky. Takže jsem v pasti - už se nemusí přetvařovat a je asi v podstatě spokojený. Já se potácím v hluboké depresi, brečím i v práci, v noci se s pláčem budím...protože je mi to všechno hrozně líto. Byl takový vždycky? Nebo jsem byla jenom tak slepá? Jak jsem se v něm mohla tak zmýlit? Co jsem udělala, že mě tak nenávidí? Zhubla jsem z té “tloušťky” - velikost S na XS. Já vím, že je to jedno, ale “nejíst” je můj obvyklý způsob, jak se trestat za to, že mě někdo nemá rád (vlastně to ukazuje, jak moc nenávidím sama sebe).

Plácám se v tom už řadu měsíců a pořád nevidím usppkojivé východisko. Chci odejít a zároveň nechci. Nechci ublížti synovi rozpadem rodiny (vždycky pro mě bylo důležité, aby měl na rozdíl ode mě šťastné dětství ve stabilní rodině). Jediné, co jsem zatím dokázala, je objednat se k psychoterapeutovi a psychiatrovi v jedné osobě. Co dál? Kam zmizel ten muž, kterého jsem tak milovala? Co se tím vším mám kruci naučit? Byla jsem moc pyšná? Byla jsem si moc jistá? Starala jsem se málo? Byla jsem protivná? Nekonečný koloběh otázek, na které neznám odpověď. A on klidně spí.