Jo, a dodatek: nebylo to zas tak dlouho po sametové revoluci,asi rok a půl. U nás v účtárně se totiž řešilo, jestli může strojírenský podnik legálně na fakturu nakupovat a prodávat povlečení. To povlečení bylo tenkrát vystavené v jídelně a ve fabrice,která měla cca 1.000 pracovníků se prodalo jen asi 20 kusů. Bylo hezké, ani nebylo drahé, o to nic, ale prakticky každá ženská měla doma šicí stroj a uměla si povlečení ušít sama a navíc za míň. My těm Slovákům fakt chtěli pomoct, ale nevěděli jsme jak. To měl někdo z nás jezdit v pracovní době po trzích a prodávat za provizi jejich povlečení? Oni byli bez práce a my byli rádi, že ještě práci máme.
Takže tolik moje vzpomínka na Havla. Mohla bych toho napsat ještě víc, kde jsme jako stát ujeli a selhali, ale musím pracovat, ještě nejsem důchodce.