Přidat odpověď
Ne, že by zrovna Norsko nám mělo být vzorem, ale je fakt, jak tu psala Monty, že tam, kde není rd tak dlouhá, nejsou v platech takové rozdíly a "nebojuje" se tolik s diskriminací. A taky je to o tom, jak je nastavený sociální a daňový systém pro rodiny. A ten spíš podporuje model dlouhého pobytu doma. Počínaje dlouhou rd, velmi omezenými možnostmi péče o děti mladší 3 let, přes slevu na dani na nepracující manželku, možností mít až do 15 let věku dětí hrazené zdravotní pojištění státem... Tyhle všechny podmínky jsou příčinou toho, proč jsou věci tak jak jsou.
Těžko mít za zlé zaměstnavatelům, že se jim nechce podstupovat riziko, že žena, kterou přijmou může být třeba x let doma, protože dřív nastoupit ani nemůže ani kdyby chtěla... A i potom může být víc doma než v práci... A ostatní kolegové dělají práci za ni. Takový zaměstnanec není žádné terno ani pro zaměstnavatele, ani pro kolegy... Jaký má mít zaměstnavatel motiv, takovou ženu mít v práci? Zbývají peníze... Když jí stačí málo, tak se nad lecčím dá přihmouřit oko. Bohužel, tak to je.
A jak z toho ven? Těžko říct. Těžko se kombinuje zodpovědná náročná práce s péčí o malé děti. Jde to, ale je to i o té ženě, o její ochotě věnovat práci víc než nezbytné minimum a někdy, když v práci něco "hoří", předelegovat rodinné záležitosti na někoho jiného. A to se spoustě žen příčí. Neodsuzuji, konstatuji. Pak ale přece nemůžeme mluvit o diskriminaci, když víc peněz dostane ten, který v práci "hasí".
Předchozí