Za mého dětství a mladých let byla na maloměstě pro normálního řadového člověka jediná možnost jak se dostat ke družstevnímu bytu: si ho postavit..Privilegovaní mohli mít možnosti jiné, to netvrdím, ale sehnat byt bylo v 80.letech takové sci -fi, že se o to snad nikdo ani nepokoušel, případně se nechal zapsat do nějakého městského pořadníku a čekal, jestli přijde dřív smrt nebo bydlení ( většinou smrt)..Mezi lidmi bylo peněz docela dost, protože nebylo ani za co utrácet, pamatuju jak po revoluci honem všichni nakupovali, když začalo přicházet zboží, koberce, látky, peřiny..A to zhodnocení nemovitostí proběhlo tak kolem roku 1992, naši vypláceli tetu z baráku, dostala polovinu tj. 80 tisíc a za rok už se cena baráku točila přes milión..