Rivo, těžko říct, jak to máte ve skutečnosti, ale na mě to působí tak, jako kdybyste s partnerem nebyli tým. On s tvými dětmi prakticky čas netráví, ty sice s jeho jo, ale není to moc uspokojivé. Jako byste oba dva tak nějak odcházeli za dětmi a občas se potkali u tebe, i když to jeho dítě chodí k vám. Taky když přijde jeho dítě k vám, tak se tísníte v 1+1. Možná byste si s partnerem mohli ujasnit, co dál. Zda a za jakých podmínek chcete být spolu. Já bych se taky zamyslela nad tím malým bytem. Kdybyste začali víc žít společně s partnerem, třeba by vám prospěl větší byt, kde můžete mít oba větší soukromí a pohodu. Zároveň jeho dítě by tam mělo pokoj, kam by si mohlo zalézt, když by za vámi přišlo. Pokud jeho dítě spí tak nějak s vámi v malém bytě, může se tam cítit dost navíc.
Třeba by váš byt mohl být občas i místem, kde se potkají tvoje děti s partnerem a jeho dítětem. Pak by se mohly podařit i společné dovolené.
Z toho co píšeš, to vypadá, jako byste jeli v módu spolubydlících, ke kterým se občas přidá jeho syn. Sama za sebe si nedovedu představit, že bych měla dlouholetý vztah s někým, kdo by víc netrávil čas i s mými dětmi a já s jeho. Jinými slovy, že bychom víc nefungovali jako rodina, když v ní jsou děti. Tobě nevadí, že nemáte společný byt, který by mohl poskytovat místo k tomu, abyste se jako partneři sešli se všema dětma bez ohledu na to, které dítě je čí? Samozřejmě neříkám, abyste kvůli tomu rušili střídavku, to ne. Ale nějak vyladit by to chtělo.