Přidat odpověď
Ahoj, píšu až dnes, dřív jsem neměla klid. Moje zkušenosti jsou v principu stejné. Jsme tedy manželé. Když byly našemu společnému synovi 1-2 roky, žila s námi manželova 13letá dcera, nejprve ve střídavce, potom asi půl roku nastálo. Začala jí tvrdá puberta - nechtěla uklízet, o pomáhání doma ani nemluvě, chtěla se courat po večerech venku, moc nekomunikovala. Manžel to neřešil. Přetékal odpadkový koš (v podstatě její jediná povinnost) - nic neřekl. Večer v devět nebyla doma - na moji otázku, kdy se dohodly na návratu odpověděl, že se nedohodly, prý je dost stará, aby věděla, v kolik se má vrátit, atd. Nevadilo by mi, že jí nechává širší hranice a zodpovědnost za sebe. Vadilo mi, že to nechtěl řešit vůbec, nechtěl o tom mluvit, nechtěl jí vychovávat. Když se divil, že smrdí záchod a řekla jsem mu, že je x týdnů nemytý (každý den buď přišla pozdě nebo řekla "zítra", už jsem to nechala vyhrotit), šel ho radši umýt sám.
Vyvrcholilo to po 150 drobnostech, když jsem jednou večer opět zakopla o boty pohozené hned za dveřmi, hned vedle botníku. Křičela jsem, že toho mám plné zuby, manžel mi s klidem odpověděl, že ho nemám obtěžovat svými problémy. To mě velmi inspirovalo, přestala jsem vynášet koš a dělat podobné věci za ně dva úplně.
Zkrátím to, brzy na to došla ke konfliktu (pokus o záškoláctví), to i manžel křičel, dcera se nafoukla a odstěhovala se k babičce. S manželem jsme spolu pořád, ano, měla jsem chuť sbalit kufr a odejít. Ale s malým dítětem a veeelkou láskou to neuděláte, zvlášť když zdroj rozporů zmizel. Naše dítě vychovávám v podstatě já, od manžela hranice nepřijdou.
Předchozí