Já měla smlouvu na dobu určitou, jako zástup za mateřskou. Takže perspektiva další práce docela nejistá (a protože jsem i před r. 1989 už byla i nezaměstnaná), tak jsem si pak našla práci mimo školství, na dobu neurčitou. Já chtěla pracovat aspoň s dětmi normálními, mne fakt nebralo, že jsme Lojzíčka 2 roky učili rozeznat M od A a 1 od 2 a on to po dvou letech procvičování měl totálně na háku. Jenže to byly děti na hranici vzdělavatelnosti, ony nemohly za to, že jim Pámbu nenadělil. Akorát mně to dost psychicky deptalo. Já si říkala, že kdyby mělo 10 inteigentních dětí učitele, tak snad udělaly základku za 6 let a mohly o to dřív a o to víc studovat dál. Vždyť my ty chytré potřebujeme, přece nebudeme montovna, my přece potřebujeme i výzkum a vývoj, a taky doktory a inženýry. Jenže vysvětlíš tohle těm, co prosadili zpackanou inkluzi? Co radši sníží laťku u maturit, jen aby prošloco nejvíc studentů? Vždyť to je cesta někam do amazonského pralesa, ne do vzdělanostní společnosti a k Průmyslu 4.0.
Tak jsem nakonec ze školství odešla. Děti mi nevadily, ale boj se systémem byl vyčerpávající. Tak jsem se holt vyřádila doma na vlastních dětech. A teď mne, doufám, čeká pokračování na vnoučatech.