A ještě dodatek: tehdy nás bylo v té Zvláštní škole 5 vychovatelek, prostě jsme se staraly o děti do doby, než můžou jít domů nebo než si je vyzvednou rodiče. My měli PŘÍSNÝ ZÁKAZ s těmi dětmi psát domácí úkoly. Kdo by zákaz porušil, bylo to hrubé porušení pracovních povinností a dostal padáka na hodinu. Mně to tehdy neskutečně vadilo. Do pytle, nás tam bylo 5 vychovatelek a čekalo se od nás, že budeme s dětičkama po vyučování až do 16:00 malovat nebo navlíkat korálky? Děti, které xx hodin seděly ve třídě a ani chvíli se neproběhly, měly v jiné třídě sedět do odpoledne, pak šly domů a měly psát úkoly a chvíli být taky venku? Vždyt to bylo týrání těch dětí! Docházelo taky někomu, že třeba v zimě se ty děti kromě cesty do/ze školy celý týden skoro nedostaly ven? Prootže prostě přišly domů kolem 17:00, a to už se stmívá. Ne, to nikomu nevadilo, protože tak daleko někdo z těch chytrých, co nám ty pitomosti nařizoval, už nedohlédnul (a to je třeba taky, to, že někteřé lidé nedovedou uvažovat v širších souvislostech).

Nemohli (a taky -y, protože tam byly skoro samé ženské) jsme přesvědčit systém, že to je špatně. Tak jsem to jako vychovatelka (protože jako vychovatelka jsem měla volnější ruce než učitelka. Ta byla vázaná osnovama a u pomocňáků ještě jejich psychickými schopnostmi. Já si jako vychovatelka mohla de facto dělat co jsem chtěla. Tak jsem hodně brala děti ven, ale ne na zahradu, ale mimo areál, kde nás nikdo ze školy neviděl. Vzala jsem děti k lesu, kde se mohly volně proběhat, vzala jsem je na hříště, kde se mohly vykřičet, prostě měly volnost a nikoli neustále jen organizovanou činnost. Zákaz psaní úkolů mi teda vadil velice. My měli ve škole děti s handicapem a nesměly jim pomáhat? Proč byl ten systém tak na hlavu postavený? My na to měli vzdělání (na rozdíl od asistentů, kteří mají jen maturity a handicapované děti neviděli ani z rychlíku) a měli jsme na to čas, v té škole jsme přece stejně byli, a byli jsme placení státem. My bychom přece nesuplovali práci učitele, my bychom mu pomáhali! Takže jsem se to snažila obcházet. Nemůžu s dětmi psát úkoly a pomáhat jim s počty, tak jsme byli mimo školu a moje děti na hranici vzdělavatelnosti, které neuměly ani počítat, šly do prodejny koupit pytlík bonbónů a měly ho rozdělit mezi všechny. Učily se poznat peníze i rozpočítat ty bonbóny. A další a další.

Moje děti na hranici vzdělavatelnosti třeba pochopily, že se nemůžu půl hodiny zabývat Pepíčkem, protože zlobí, že nám to bere čas, po který jsme mohli všichni dohromady dělat něco zajímavého. Takže když řekla Analfabeta, že půjdeme ze třídy do šatny a půjdeme POTICHU, tak její slovo bylo zákon. Prostě se šlo do šatny a na chodbě se nehlučelo, protože to ruší ostatní třídy. To vyrazilo dech i řediteli. Moje děti šly po chodbě do šatny a ředitel scházel dolů po schodech. A děti měly dilema: pozdravit ředitele a porušit příkaz Analfabety, protože to bylo hlučení, nebo nepozdravit, což taky nešlo. Tak se zachovaly jak ve filmu ze 30.let. Jak šly kolem ředitele, tak se mu mlčky uklonily. Ředitel stál na schodech, zcela konsternovaný ... a druhý den byla Analfabeta v ředitelně na koberečku. Jak to, že moje děti JAKO JEDINÉ dodržují příkaz ředitele a nehlučí na chodbě v době vyučování? Co jsem měla řediteli říct? Že to dodržují DOBROVOLNĚ? Takže moje děti na hranici vzdělavatelnosti pochopily, že na to, aby mohly dělat ve škole zajímavé věci, je třeba kázeň, a dnešní normální a inteligentní děti to v jiných školách nechápou?
Krom toho, že nikdo ještě nepochopil, že inkluzi jsme mohli pomoci třeba tím, že by slabším dětem pomáhaly vychovatelky? Třeba bychom ušetřili asistenty. Ne, to teda nešlo. Nikdo taky nepochopil, že ty zvláštní školy nebyly zase tak špatné, protože řada dětí tam poprvé zažila úspěch z učení. Jistě, problém je s dětmi romskými, které mají problémy s kázní. A taky nikdo ještě nepochopil, že nemůžu vzdělávat zvláštňáka s dětmi normálními a už vůbec ne s těmi inteligentněnjšími, protože to prostě učitel nezvládne. Kdo to teda doslova odsere, budou právě ty inteligentní děti. Které podle inkluzistů přece nepotřebujeme, protože my nepotřebujeme ty doktory a inženýry, my přeci všechno dovezeme. Doktory a inženýry z Afriky nebo z Ukrajiny, ono je to přece jedno, ne? My přece nepotřebujeme doktory, by budeme se zubama chodit ke kováři a místo k doktorovi půjdeme k bylinářce, protože doktor je přece blbec, každá Lesana je přece chytřejší (viz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tetanus-hygienicka-eva-gottvaldova-brno-dite-nemoc.A190926_143925_domaci_brzy). A inženýry přece taky nepotřebujeme, my tu budeme mít montovny, že.

Promiňte, že jsem se rozepsala, ale prostě to muselo jít ven. Holt komunistická funkcionářka se nezapře.