Ano, znám, občas se mi to stávlo a před pár lety mě to postihlo teda těžce. Náhodný známý, občas jsme se potklali, když jsme venčili psy a šli kus spolu a povídali si . Mladší o 12 let, vlastně ani ne moc hezký, ale měl úžasný úsměv a oči. Trvalo hodně dlouho, než jsem se z toho dostala, vždycky jsem sebou trhla, když jsem viděla někoho v podobné bundě, jako měl on . Potom se odstěhoval, postupně to vyšumělo, kdybych ho potkala, tak už sebou asi netrhnu. Sem tam se na něj kouknu na FB, ale on nic nového nedává. nechtěla jsem jeho, spíš se mi líbil ten pocit zamilovanosti. Když to už odeznívalo, tak jsem to jednou obrečela, protože vím, že to bylo už naposledy, nikdy už taková konstelace nenastane a já už se nikdy platonicky nezamiluju. Manžela miluju, jsem s ním šťastná, ale zamilovanost je prostě zamilovanost...